Tu je ženich, aneb krádež zvaná „gay manželství“ (1.)

Jméno ´Andrew Sullivan´není v obecném povědomí nejen v Česku ale ani v Americe kde prakticky on sám přišel v roce 1989, s nápadem propagovat instituci zvanou „gay manželství“. Kromě malé módní skupiny intelektuálů kolem jeho blogu

Daily Dish ví se o něm a o jeho lvím podílu na tom jak Amerika dnes definuje rodinu a sňatek velmi málo. 

Jak rychle se dnešní svět mění, otáčí-li se kolem blázince od severu Mexika po čtyřicátou devátou rovnoběžku.  Sullivan sám nevymyslel manželský stav pro osoby stejného pohlaví. S tím nápadem přišel aktivista Richard John (Jack) Baker, který jako student práva na Universitě Minnesoty v roce

1970, si zažádal o sňatek se svým milencem Michaelem McConnellem. Poněvadž, žádná definice manželství omezující stav na osoby opačného sexu ve statutech nebyla, Baker se hádal, že co není právně zakázáno je dovoleno. Soudy (i ten Nejvyšší) žádost sice zamítly ale Baker s McConnellem si v Americkém justičním a náboženském labyrintu našli po třech letech spřízněné duše, které je oddaly. Protože se z případu stala senzace, s velkou pozorností médií, několik imitátorů se na sebe později zkoušelo strhnout pozornost, ovšem bez úspěchu. Jediným výsledkem bylo, že řada amerických států (a Kanadský parlament), aby předešly soudním tahanicím, definovaly manželství statutem na základě univerzálního, tradičního pojetí jako svazek mezi mužem a ženou.        

Na začátku let osmdesátých minulého století, snad jedinou mediální událostí v honbě za homosexuální matrimonium v Severní Americe byl skandální pornografický film s desekrací oltáře kaple Národního shromáždění Quebeku. V aféře „Pornobec“ byl namočen ministr provinční vlády, jehož pomocníci údajně umožnili přístup do svatyně, tak se to ututlalo. Ovšem pár měsíců na to byl pan ministr zadržen v úprku na ulici se sakem odcizeným z obchodního domu Eaton v centru Montrealu a jeho politická kariéra byla u konce.   

Jinak manželské výstřelky v této dekádě nebyla vcelku k mání . Zájem gay komunity se soustřed´oval v tu dobu na praktická opatření jimiž by se trvalým partnerům zaručovala práva zastupovat jeden druhého, a daňové výhody analogické manželským párům, tedy společná přiznání, kredit kde jeden živil druhého, a sazby v dědictví obdobné pozůstalým heterům.  A celkem se dařilo. V některých mála státech, kde ještě zákony proti sodomii ve statutech existovaly, byly zrušeny a „registrovaná (nebo „domácí“) partnerství“ se začala objevovat jak ve státních paragrafech tak v městských předpisech z jednoho konce Ameriky na druhý. Protože se jednalo o opatření vcelku přijatelná, a v případě dekriminalizace, žádoucí, nebylo příliš námitek krom evangelikářů, jímž s malými výjimkami nevěnuje širší veřejnost pozornost. (Kanada pomalu následovala v civilních věcech, ale k plné dekriminilizaci homosexuality došlo zde v celé zemi už v letech šedesátých.) Dokonce se i zdálo, že stabilní registrovaná partnerství gayů by mohla výrazně ovlivnit stále se rozšiřující zhoubnou nákazu AIDS.

Sullivanův článek s titulkem „Tu je ženich – (konzervativní) argument pro gay manželství“ se objevil v liberálně orientovaném časopise New Republic v srpnu 1989 a způsobil nemalou senzaci mezi americkými užvaněnými třídami (chattering classes), tedy v módních intelektuálních kruzích na obou pobřežích Ameriky.

Sullivan v článku dovozoval, na základě jediného soudního výnosu v New Yorku ve sporu o právo zůstat v subvencovaném bytě zesnulého gay „domácího partnera“ , že by nemělo být na soudcích, aby rozhodovali o tom kdo patří a kdo nepatří do „rodiny“.  Podle něho, takové spory by se nemohly vyskytnout pod statutem, uznávajícím gayům právo vstupovat do manželských sňatků, stejně jako heterům.  Autor se vyslovil, že „domácí partnerství (DP)“  jsou otvíráním Pandořiny skříňky, anžto

neexistuje spolehlivá definice, co a kdo do takových svazků patří.  Dalším bodem exkurzu proti DP, je prý z hlediska „konzervativního“ pohledu, že snižuje hodnotu manželského sňatku obecně, a tím podporuje proces „společenského rozpadu“ (skutečně si nevymýšlím: jestli nevěříte, nechte si odkazovaný článek přeložit). Tudíž, gayové v manželských vztazích budou přispívat k udržování tradičních hodnot. „Jestliže persekuce není jaksi v civilizované společnost možná“, míní Sullivan, „proč nepřesvědčit a nevčlenit gaye do tradičních hodnot, raději než proti nim nesmyslně brojit ?“   Článek v závěru uvádí, že nejvíce by prospělo manželství gayům samým, jednak z hodnot jež představují stabilní lidské svazky samy, jednak z potlačovíní nežádoucí kultury gay barů s hyper-promiskuitou a nebezpečí z ní plynoucí.   Je prý, „jednou z nej ironií v sleposti společnosti vůči gayům, že jejich v zásadě konzervativní cíle, vypadají tak radikálně“, a dále „gay manželství ale není radikální krok. Vyhýbá se binci zvanému ‚domácí partnerství‘, je humánní, a take konzervativní v plném smyslu toho slova. Je také praktické.  Vzhledem k tomu, že společnost už uznává vztahy mezi gayi, jaký možný sociální cíl lze sledovat rámováním zákonů tak, aby nabádaly k nevěře, zakrňování a nejistotě?“  

Málokterý koncept, navíc koncept, který by tak zásadně odporoval přijatému a obecnému smyslu věci, se tak rychle usadil a vklínil do sociální politiky na základě tří stránek potištěného papíru, jako názor pana Andrew Sullivana. Nejen, že krátký esej oživil debatu o „gay manželství“ ale dal jí punc, Sullivan byl brzy všude adoptován a imitován. Během několika let, již v administraci Clintona, volání po spravedlnosti, a rovných práv pro gaye ve věci sňatků, se stalo jedním z nejdebatovanějších témat nejen v televízních kecárnách ale i v státních sněmovnách a soudních síních.  Letos v červnu Nejvyšší soud USA rozhodl zrušit precedent v řízení Baker vs. Nelson a prohlásil vstup do manželství osobám stejného pohlaví jako právo všech amerických občanů pod Čtrnáctým dodatkem ústavy USA, v osnově „řádného procesu“.  V oslavách tohoto výroku byl Bílý Dům duhově osvětlen. 

Je smutným komentářem na současnou Ameriku, že ke skutečným debatám s odpůrci „gay marriage“ za celou dobu nikde nedošlo. Média od let po Sullivanovi manipulovala veřejné mínění prezentováním odporu k sňatkům gayů jako výraz homofóbie a součástí periferní agendy fundamentalistických náboženských vyznání. Je to představa falešná a demagogická. Chtěl bych proto poukázat v tomto malém seriálku na některé závažné problémy ve způsobu jakým se veřejnosti věc prostírá gay aktivisty, a jejich mediálními posluhovačkami. 

Sullivanovo ‚ipse dixit‘

Začněme malým rozborem článku Andrew Sullivana z roku 1989.  Jeho stěžejní argument se opírá o tvrzení, že „domácí partnerství“ je nedostatečný koncept, který nejen vítá zmatky v pojmech ale také devalvuje hodnotu citových vztahů gayů na něco v zásadě méněcennějšího než jsou vztahy mezi heterosexuálními páry. Je to pravda ? Sullivan tvrdí v obou případech, že ano ale nijak se to nepokouší dokázat. 

Ve skutečnosti, DP může být definováno zcela přesně statutem podobně jak je tomu v celé škále nových právních pojmů a opatření.  Partnerství lze, a je záhodno, registrovat jestliže  právo nechce spoléhat na fakt kohabitace. Kohabitace, tedy správa společné domácnosti po určitou dobu, je například rozhodujícím faktorem v rozhodnutí jestli hetero dvojice žije ve „sňatku ve smyslu obecného práva“ (common law marriage). Není důvodu proč by se podobný test nedal aplikovat na partnerství gayů.  Ale registrace partnerství, s pravidly které obsahuje, odstraňuje jistě ještě lépe obrovskou část nejistoty ohledně stavu, a práv a povinností které se k němu vztahují. Není důvodu se domnívat, že registrační proces by se během času neadaptoval natolik, že by nebyl s to přenášet výhody z jedné jurisdikce na druhou.  A jestliže je takový důvod, nebo precedent, proč ho nejmenovat ? 

Co se týče „znevažování“, je opět viditelné, že tomu je prostě tak, protože Sullivan to tak chápe. Autor prohlašuje za "fakt", že DP nabídí nebo vede partnery k „nevěře, zakrňování, nejistotě“.  To je opět veliké tvrzení bez jakéhokoliv podkladu.  Proč by domácí partnerství nebo jakákoliv jiná definující formule, o sobě, měly mít vliv na sílu a trvanlivost vztahu mezi dvěma lidmi ?   Není to jen výmluva, která se snaží „vysvětlit“ známou skutečnost, že homosexuální svazky jsou v průměru méně stabilní než heterosexuální ?  Lze skutečně přijmout pouhou vírou, že věci se v dobré obrátí jakmile společnost přijme manželství gayů jako věc samozřejmou a přirozenou ?  Myslím, že ne.    

Skutečným konzervativně smýšlejícím lidem, tedy těm jejichž politický náhled není zatěžkáván nějakým nabožensky založeným opovržením gayů, by se naopak zdálo právní řešení „domácího partnerství“ jako optimální, jak pro gaye samotné, tak pro společnost zvenčí.  DP teoreticky obstarává všechny možné potřeby a životní jistoty té menšině v LBGT komunitě, která chce žít v stabilních partnerských domácnostech.  Požadovat nad ně symbolickou přestavbu v celé společnosti a vnucovat diktát pojmů o sobě, rodině, pokrevních vztazích, výchově dětí, a náboženských představách, je požadovat přespříliš a dříve nebo později ve věci dojde k silnému protitlaku, v němž se věci budou muset přivést na pravou míru.  

V příštím blogu: pohled na „gay manželství“ z hlediska práv dětí.