Putinův syrský o-soto-gari (judo: velký vnější poraz nohou)

Vojenský zásah do Sýrie může být mistrovský tah Ruského prezidenta v jeho zahraniční politice. Jako každý hlubší strategický manévr nedá se dost dobře zvnějška interpretovat. Co je jisté je, že Ruské „Minoborony“ plánovalo zásah 

už měsíce,  koordinovalo plány útoků na na Islámský stát i jiné proti-Asadovské formace se Syrským armádním štábem a jak se ukázalo koncem minulého měsíce, i s Iráckými informačními orgány.  

Co není jisté, je jestli Putin plánoval zahájení útoků právě na tuto dobu, nebo jestli k rozhodnutí došlo víceméně z nové situace, která se vyvinula.  Víme, že Putin navrhl spolupráci Ruska s anti-IS koalicí na začátku září, ale že v průběhu měsíce, do valného shromáždění a kolem něj  Spojené státy a spojenci se k návrhu chovali očividně chladně. Mimo jiné, jednotky jedné proti-Asádské skupiny (ne IS nebo Džabhat al Nusra) napadly ruskou základnu v Latakii.        

Na zářijové události Putin (v New Yorku) reagoval prozrazením nové vojenské anti-IS spolupráce mezi Sýrií, Iránem, Irákem a Ruskem. Předvídatelně způsobil paniku, ale byla to myslím taktická chyba,

Američany potupit veřejnou vyhláškou vstupu klienta USA Iráku do „pracovního“ styku s Ruskem. Okamžitě,  navztekaní ameríčtí „jestřábi“ mluvili o nové Ose. Je, také myslím, ale jasné, že Kreml si nedělal žádné iluze o možnosti koaličního postupu s USA v Sýrii, poněvadž víceméně by Amerika musela připustit, že politika vůči Asádovi je mylná a zcestná. Stejně jako předtím v Iráku, Lybiji, a Egyptě vychází její scénář ze dvou vzájemně se doplňujícich bláhových představ. Jedna, ta neoliberální, má zato,  že odpor k diktatůrám v těchto zemích hovoří o touze většiny obyvatelstva po svobodě, bratrství a demokracii. Není tomu tak. Politika v těchto zemích je krvavý sport.  Obyčejně se jedná o jednu, či více, illegálních mocenských skupin, které prostě chtějí jednu totalitu nahradit druhou.  V Sýrii Asáda, jako v Egyptě Mubaraka, tou mocenskou klikou jsou Muslimští bratři. Jiná organizovaná opozice po Asádovi prostě nemá šanci a to by mělo být jasné někomu kdo myslí v dimenzích Realpolitiky.

Neokonzervativci, zejména „the band of brothers“ kolem Bushovského think tanku Projekt Nového amerického století, se nezajímají na Blízkém Východě o nějaká optimalní domácí politická uspořádání ale o monopolní postavení Spojených států v regiónu, tedy vyloučení režimů, jež bývaly kdysi klienty Sovětů. Politika téhle skupiny stále více připomíná onoho rytíře smutné postavy. Sovětský svaz už po generaci neexistuje a vliv Ruska dnes není zdaleka takový jako onoho opravdového konkurenta Států o světovou hegemonii, komunistické Číny.  Přesto však výbojné fantazie Washingtonu jsou stále zafixovány na Rusko.  Zajímavé je také, jak politika „Arabského jara“ ve všech bývalých Sovětských klientech kolabovala, zatímco v jediné zemi kde Rusko nikdy vliv nemělo, tj. Tunisku, div divoucí, se celkem věc vydařila.

Předpokládám, že Putin před letem do Ameriky si nedělal iluze o tom jak Washington bude na jeho návrh široké koalice proti terorismu reagovat. Jistěže očekával bud‘ vůbec negativní postoj, nebo nečinnou váhavost, která se stala Obamovou firemní značkou.  Proto lze také usoudit, že Putin počítal s výsledným postojem k ruským anti-teroristickým operacím, který je chápe jako mocensky „konkurenční“ hrozbu. Jestliže tedy by se za danné situace podařilo Rusku rozbít rozšiřující se materiální základnu a komunikační sít‘ Islámského státu v Sýrii, pak Asádova armáda a její spojenci by mohli celkem snadno dobýt její hlavní středisko Rakku a rozprášit teroristicou havět‘ směrem k hranici Iráku, kde by si je mohli Američané "vybrat"  tak jako prchající oddíly Sadáma Husejna na silnici k Basře z Kuvajtu v roce 1991.

Ruská armáda použila novou, efektivní taktiku v druhé Čečenské válce po vytlačení islámistů z Grozného. Jednalo se o vytváření koridorů, kudy hnát teroristcké bojůvky a odepírat jim body podpory, jak je jednou dostat do pohybu. Je dost možné, že podobnou taktiku mají Rusové v plánu pro Sýrii.  Problém je zatím ten, že Asádova armáda má prach špatné výsledky v útočných akcích. Vlastně, za celé čtyři roky války, provedla jedinou opravdovou ofenzívu na širší ploše (v provincii Homs na jaře 2013) ale  i zde nejaktivnější složky byly spojenci z Iránu a jednotky Libanonské Hezbolly. Bude se zřejmě Syrská armáda naučit provádět širší plány koordinované přes několik nasazených brigád.  Je to v podstatě stejný problém, jaký mají s armádou v Iráku.  Včerejší zprávy hovoří o frontální ofenzívě syrské armády v provincii Hamá. Zdá se, že jde o generálku na další intenzivní vyklizovací akce ve střední a východní Sýrii. 

Jedním z možných úmyslů  Putinova plánu  je mobilizovat západní koalici k vyšší produktivitě ve válce proti Islámskému státu.  Nedělní New York Times hovoří o ofenzívě na severovýchodě Sýrie s cílem vyvinout tlak na Rakku. Myslím, že Američanům dochází, že ruská akce s Bašárem na úspěšném dobytí Rakky by byl velký odstavec nejen v Putinově právu na vychloubání, ale i, a to zejména,  těžká rána Americe v Evropě, s obrovskou ztrátou prestiže a podpory EU v protiruské politice. Myslím, že o tohle jde Putinovi asi nejvíc.  Je skutečně někdy neuvěřitelné, jak kulturně zabednění jsou Američané, že jsou neschopní sondovat hloubku znepokojení v evropských ulicích nad přívalem utečenců. Rusové tomu rozumí dobře, protože v jejich historii se na ně valily hordy jak z Asie, tak z Evropy a strach o kulturní ztrátu identity formoval jejich národní charakter.  Pád Rakky a vyhnání IS ze Sýrie by tedy otevřelo novou kapitolu.  Rusové si toho jsou vědomi. Zajímavá, kompetentní analýza se objevila v liberálním moskevském Kommersantu v pondělí, s titulkem Amerika a Rusko v měřítku Sýrie. Zaměřuje se na zhora zmíněný článek v NYT a zejména na  to co Rakka představuje v rivalitě v zemi mezi Ruskem a USA.  Jde o ústřední cílový bod, který má nejen velkou strategickou ale i symbolickou hodnotu. Putinův plán by měl ůčelně galvanizovat letargickou Americkou koalici. 

Bohužel zatím vidíme pouze bláznivé očerňování Ruska a fixaci na jeho bombardování „umírněných rebelů“ spolupracujícími s Američany.  Jak již řečeno (v minulém blogu), toto je nesmyslná mediální průpovídka, k odvádění pozornosti od opravdových strategických cílů Ruské koaliční operace. Putin na své narozeniny bystře nabídl spolupracovat se „Svobodnou syrskou armádou“ (protože je jistě informován, že tato organizace, jestliže vůbec existuje, nehraje v porovnání s IS a Dobyvatelskou armádou, roli).  Bohužel, této reakci Kremlu se nedostává v médiích patřičné pozornosti.

Pentagon a CIA, jsou si vědomi, že koordinace effektivní letecké ofenzívy s Asádovou armádou sto osmdesáti tisíci vojáků představuje (alespoň teoreticky) přesně to co jejich plánům chybělo a chybí od začátku střetu, který vyprovokovali do rozměrů, které nejsou schopni zvládnout a které ohrožují civilizovaný svět. Věcně, je to smysl pro realitu, v rozluce destabilizačních cílů od politické vůle dovést vyprovokovaé konflikty k žádanému cíli. Je to tak jak říká starý lišák Henry Kissinger, „problém ozbrojených konfrontací do nichž se USA pouští bez realistických politických koncovek“.  A pokud se nezmění v postoji USA k světu tohle, pak Putin bude mít politicky navrch.   

Ovšem nebezpečí je zde jedno.  Jakýkoliv mistrný judo chvat je proti soupeři, který má prostředky vyhodit Putinovo světové judoku do povětří. Proto bych na Putinově místě zbytečně neprovokoval. Veřejné ohlášení zpravodajské spolupráce s Irákem, a jeho spojení s Asádem a Iránem nebylo třeba. Američané to určitě věděli.