Dvorním poradcem pizzaře Kassima (psaníčko pro Kláru Samkovou)

Z jakéhosi důvodu se Libanonci stěhovali do Ottawy v houfu dlouho před tím, než Pierre Elliott Trudeau, tedy ten starší, prohlásil Kanadu za multi-kulti zemi dvou zakladatelských národů. Samozřejmě, že dnes by vypustil jeho syn

Justin Trudeau, z popisu ty "zakladatele" protože to je rasistické, zejména od lidí, kteří se tady dopouštějí genocídy na "Prvních národech" (jak se zde dnes oficiálně titulují lidé, kterým jsme tu před tím nadávali do Indiánů a Eskymáků).  Ale to jen tak na okraj. Dnes si opravdu nechci stěžovat.  Ani mi taky nejde o houf Ottawských Libanonců jako takový, nebo jeho náboženské členění, nebo o jeho velkou hvězdu jejíž jeden hit byl známý každému posázavskému čundrákovi let šedesátých (v překladu, samozřejmě).  Jde mi dnes jen o jednoho libanonského pizzaře pána (osobitého pekaře, s manýry císaře) se kterým jsem kdysi měl přepodivný exo-kulturní, ale vcelku velmi uspokojující, vztah. 

Před týdnem se na mě usmála pohledná Arabka v hidžábu u pokladen v supermarketu, což Arabky vůbec nedělají, navíc to byl úsměv jako pozdrav známému.  Byla mi velmi povědomá, ale nemohl jsem si jí za živýho boha někam zařadit. Docela bezostyšně se ke mně hned přivalila se dvěma taškama v rukách, a oslovila mě mým jménem (tedy jako "Džiri"). "Omygod, is that you Fatty? I didn´t recognize you!", vylítlo ze mě.  Oslovit ženu jako "fatty" (česky nejblíž "tlustoprdko") by bylo ve většině případů loudit si buď o facku nebo o proces před komisí lidských práv, zde ovšem nešlo o přezdívku z gymplu ale o zkratku jména "Fatima" ("Fati"). Paní byla nad váhu a jistě o dvojsmyslu věděla ale asi jí to spíš lichotilo (Arabové, jak známo mají rádi tlusté holky). Od Fati jsem se dozvěděl, že její táta, pizzař Kassim zemřel před několika měsíci, a její sestra "Zee" (Zubajda), která v bistru dělala občas také, se rozvedla, vdala se po druhé a má ze dvou manželství tři děti. Fati sama je prý spokojená (jak to doporučoval prorok Mohamed) a má čtyři děti. Její muž, který jako její šamstr na ní dělal ksichty, když se mnou přes pult kdysi vybavovala, má stavební firmu. Jde to prý dobře. A že mě ráda vidí, a že jsem se vůbec za patnáct let nezměnil. "Ty taky ne", lhal jsem hned na oplátku a nechal jsem pozdravovat Zee.

Do revíru pana Kassima jsem se nastěhoval po rozchodu s paní před dvaceti lety a jeho bistro s pizzou jsem objevil v sousedství krátce potom.  Byl jsem tam v týdnu dvakrát i víc, protože když jsem dělal na projektech chodil jsem domů večer pozdě a mojí základní stravou byly tudíž burgery McDonalda, smažená kuřata Colonela Sanderse, a gumové placky z Kassimovy pizzérie. Sem tam byla čína.  Chodil jsem na pizzu i o víkendech kdy jsem měl děti, protože pro kluka i holku, gumová placka odkudkoli byl vrcholný gastronomický požitek.  

Kassim se v šichtě točil kolem pecí a pokladny a v pravidelných intervalech kroužil mezi stoly kunšaftů a vybíral si z nich konverzační kousky. Netrvalo dlouho a oslovil i mě: nejprve otázkou jak mi chutná. Já, že dobře děkuju, a dál jsem jsem to nerozváděl, protože jsme oba věděli, že je podnik je frenčajzový, a že tedy "jeho" pizza je z těsta a receptůry, která je u fy "Pizza Pizza" stejná všude na kontinentě, a tudíž, že to chutná všude jako gumová placka, stojí-li v porcích pod ohřívací žárovkou déle než dvacet minut. Po mé odmlce se Kassim bez ceremonie posadil ke stolu naproti mně, a s velkým úsměvem mi sdělil, že je Kassim, majitel provozovny, a že mě často vidí, někdy i s dětmi, to jsou vaše, aha, to odpovídá, a že on má taky tři, dvě děvčata, která mu sem někdy chodí pomáhat, s tou mladší, že má problémy, a potom jednoho chlapce, který je z města a už má sám rodinu,a nové miminko, takže on, Kassim, už je dědeček, a že moje děti jsou moc hezké, asi po tatínkovi, ale jistě i po mamince, a že rodina je strašně důležitá věc a že pardon, už musí jít protože u jedné z pícek vzadu se něco semlelo. Potom jsem ho slyšel řvát arabsky na jednoho, možná až dva pekaře, tak, že se okenní tabulky třásly.       

Abyste rozuměli: Kassim byl chlap jako hora, skoro dva metry, vestavění do metráku a půl. Hlavu měl velkou, oholenou, a na ní frňák kosa (jak se u nás říkalo), a dršku k tomu přiměřeně, která když byla od ucha k uchu, což bylo často, vytlačovala lícní svalstvo tak, že jeho stále žhavé, uhlíkové oči skoro úplně zamáčkávala.  Přestože to byl hlučný obr a suverén, navíc na svou váhu až neuvěřitelně pohyblivý a pružný, nepůsobil vůbec dojmem nějakého bijce surovce. Naopak, můj první dojem z něho byl, že je to dobrák, který nemá, jak tady říkáme, "v těle špatnou kost". Tehhle dojem se během doby jenom utvrzoval.       

Napříště, Kassim už ke mně dosedl jako ke starému známému. Viděl, že jsem tam četl něco z pořadače a tak se vyptával, jako co dělám a když se dozvěděl, že do kompjůtrů, tak přes rameno houknul na Zubajdu, která se za pultem nudila, že dělám to co Hassan, což vysvětlil mi, je jeho synovec, se kterým - důvěrně mi sdělil - jsou taky potíže, a že toto je výborný obor, který mi jistě sype, a že mi to přeje, a že on by do informatiky chtěl investovat, a jestli bych byl tak dobrý, abych mu v něčem poradil. Já jsem se pokusil z toho vykroutit, jako že v tom dělám co by technický kádr, a ne jako byznysman, a že tedy pochybuji, že bych mu mohl radit, a on že je to jen pár informací, za které by on byl povděčný. Blbec svolil a odnesla to Zee za pultem, kterou arabsky seřval když se zdráhala, taťkovi donést informační brožůrky z domu vedle.  Holka se odšourala a přišourala za chvíli, v očích dýky směrem na mě, a s aktovkou byznysu, který, jak se mi Kassim mezitím svěřil, představoval několik rychlých miliónů za pouhých dvacet tisíc, a že jestli chci, můžu taky do této výtečné příležitosti vrazit, že nebude pro něj problém aby mi to zařídil.  Jo to víš, že jo, říkal jsem si v duchu, já jsem fakt ten úplně blbej.  Dvě věci ale vyšly rychle najevo. První, samozřejmě, že to byl dost otřepaný podfuk s pyramidou tentokrát jako pojištění proti ztrátám z přesunu softwarů na rok 2000 (tzv. Y2K).  Druhá věc, a částečně překvapující, byla, že on sám tomu podfuku věřil - že to tedy nešil na mě - a měl v úmyslu do toho skutečně sám investovat. Řekl jsem mu bez obalu, že se jedná o známý švindl, a že o těch dvacet kilo určitě příjde, ať se zeptá Hassana.  Kassim mi rozpačitě prozradil, že už se Hassana ptal, a že mu řekl totéž co já, ale že je za moje potvrzení vděčný. A byl pizzař skutečně ke mně od té doby miluša papuša a chtěl mi furt dávat pizzu grátis, zejména potom, když jeho známí co ho do té blbosti tlačili přišli o peníze. Když jsem se po nějaké době Zee ptal proč byla na mě tak naštvaná, řekla mi, že to nebylo na mě ale na tátu, protože mu to vymlouvali všichni a on si myslel, že se spikli.

Druhého velkého bobříka jsem si vysloužil od Kassima službou Hassanovi o několik let později.  Přišel jednou pizzař za mnou a stěžoval si, že má o synovce velké obavy. Je bez práce a má plnou hlavu "takfírijské" špíny. ("Takfiri" je šíijský hanlivý popis sunnitů, kteří odmítají uznat víru jiných muslimů než jsou oni. Někdy takhle říkají i teroristům,ne však těch z Hezbolly, kdož jsou pravověrní mučednící). Jestli bych nepomohl, když dělám u tak velké kompanie. Že by byli Kassim i jeho bratr na věky vděční.  Řekl jsem ať Hassan příjde do pizzerie a přinese mi svůj životopis.  Trvalo nějakou dobu než Kassim zavolal, ale Hassan nakonec přišel i když se značně pochybeným postojem. Ke schůzce svolil jasně jen pod nátlakem rodiny.  Navíc vypadal opravdu jako mudžehád  na výletu z afgánské jeskyně, ve thawbu s modlicí čapkou. Ptal se jestli ve firmě dělají Američané, že s Američany prý by dělat nemohl. Já, že ano, že jsme filiálka americké firmy a že Američanů je tam jako much. Navrhl jsem pohovor skončit a vyzval jsem ho, aby  sepsal strýčkovi za jakých podmínek by byl ochoten práci přijmout, aby jsem s ním zbytečně nemařil čas. A ejhle, ostrý hoch náhle rychle změkl, podmínku odvolal ("I didn´t mean it like that", kvíknul) a věc se posunula na byznys.  Naštěstí pro něj jsem znal v Edmontonu jednoho provozáře, který měl zájem o "midrange" specialistu. A skutečně si hoši zavolali a potom tam Hassan letěl, už oholený a v kvádru a firma ho najala. Kassim byl bez sebe radostí a jeho brácha přijel za mnou z Montrealu obřadně mi poděkovat večeří v Le Baccara, nejdražší francouzskou restaurací v Ottawě.  .

Nebylo potom nějakou dobu s Kassimem k vydržení. Furt se kolem mně ošemetal, a chtěl rady na všechno, od toho jaký laptop má pořídit holkám, do toho jakou barvou bych doporučil vymalovat pizzeriu. Cpal do mně i mého kluka (který už se mnou v to dobu bydlel natrvalo) pizzy zadarmo, a synka jsem jednou chytil, když si nechal s kamarády ze školy celý koláč dovézt domů. Lhal mi, že za to platili, ale já to z něho vypáčil. Kassimovi jsem to pak nanesl, že mi kluka takhle kazí, a on byl z toho celý přepadlý, že to určitě nechtěl, že se moc omlouvá a že se už nic podobného nestane. Nakonec se věc vyrovnala, když mi na revanš doporučil automechanika, který mi za práci účtoval asi polovinu, co by si řekli slušní fachmani. Přesvědčoval mě, že rozdíl Kassim nedoplácí, ale já ten jejich systém bakšiše znám, tak mě nepřesvědčil. Nakonec mě ale Kassim ukecal, že jsem tak chytrej a moudrej a neúplatnej, že bych v jiné zemi a v jiné době mohl být "kádí" což byl titul pro muslimského soudce a šerifa v jednom, ve věku kdy Bejrút patřil Otomanům.  Začal jsem tomu pomalu skoro věřit, aspoň na tolik, že jsem začal Kassimovo podlézání a úplatky považovat za věc z jeho pohledu za přirozený výraz vděku a respektu, a proto v pořádku. Dál jsem se nevzpouzel. 

Nakonec jsem mu s jednou věcí ale pomoct nemohl.  Naříkal, že jeho mladší dcera, Zubajda, si namluvila nějakého pochybeného studentíka, a že jeho trápí, aby náhodou nenaletěla nějakému nekalému živlovi a furt omílal jak on jí miluje i když je neposlušná, a že má na srdci jen její dobro, a že o tom jejím šamstrovi slyšel, že kouří marihuánu a pije tvrdej alkohol, a že má obavu aby jí nesvedl a tím jí nezničil celý život, když dělá takové věci, a že s ní není o něm ruzumná řeč, protože mu naletěla, však já to brzo poznám sám až mi dcerka doroste a tak furt dokola až mě najednou napadlo jestli ten cvok snad nechce abych se s ní vzal já. Z jeho pohledu - zase kulturní rozcestí  - myšlenka spojit dědka, kterej ojíždí sedmou pneumatiku  s holkou, která legálně mohla pít pivo teprve předloni nebyla kulturně šílená. Zapudil jsem strašáka  náhlou a věcnou otázkou.  "A co Kassime, bych v této věci pro tebe mohl udělat ?"  Bránil se, že to není pro něj, ale já mu to rychle vymluvil, jako že chápu jeho otcovskou starost o blaho své dcerky, a že tedy co bych já k tomu mohl dodat?  A Kassim, zcela suverénně a bezelstně, mě požádal jestli bych to nápadníkovi Zubajdy nemohl slušně vymluvit, třeba tak jak jsem Al-Kaídu vymluvil Hassanovi.  

Kassime, příteli, pravil ten šmajchlovaný kádí, vymluvit někomu Al-Kaídu není těžké zápasí-li s tím on sám a dělá-li výstupy v kostýmech proto, aby na sebe upoutal pozornost. Kdyby to myslel vážně, byl by býval už dávno někde v Hindukuši s kalašnikovem. Já jsem Hassana jen postrčil zpátky k jeho řemeslu, a byla vlastně velká klika, že se to povedlo. S tímhle ale pomoct nemůžu. Opravdu, nemůžu. To je mezi tebou a tvojí dcerou a tohle si opravdu musíte vyřešit sami.  Kassim na to smutně kýval. Možná kdyby tu byla Gulšan (jeho íránská paní, která zemřela rok nebo dva před tím) bylo by to všechno jinak, řekl a bylo to snad poprvé co jsem ho viděl vstávat ze židle pomalu.