Melissa Gismondiová, vystudovala americkou historii a minulé léto úspěšně obhájila na Universitě Virginie svou doktorskou tézi o Rachel Jacksonové, kontroverzní manželce sedmého prezidenta U.S.A. Andrew Jacksona. Jistě zajímavé
téma, protože Rachel utekla s budoucím prezidentem z domu své tchýně, kde mladík žil v podnájmu, a vdala se za něho před mexickými úředníky přesto, že o jejím rozvodu v prvním manželství ještě nebylo soudně rozhodnuto. Rachel sice tvrdila, že měla za to, že rozvod byl řádně dokončen, ale její manžel Lewis Robards následně ženu stíhal za opuštění a cizoložství, a jeho druhá žadost o rozvod byla promptně udělena. Skandálek se ještě dále protahoval, ale nechci to tady dál rozvádět. Disertaci Melissy Gismondiové jsem nečetl, takže vám bohužel nemohu sdělit jak přesně se patriárchální spiknutí proti ní odvíjelo. Vím jen obecně, že historka úprku dvojice z Nashville byla ohrávána během prezidentských voleb v roce 1828, a že Rachel zemřela ještě před Jacksonovou inaugurací, a tudíž se první dámou nestala.
Melissa Gismondiová je typický plod nového amerického vysokoškolství. Krátké seznámení s její webovou stránku clippings.me vás ujistí, že se jedná o politicky vysoce angažovanou mladou ženu s dobově silně vyhraněnými zájmy. Už i z titulků jejích článků lze usoudit, že její politické přesvědčení a bojovnost jasně převládají nad ochotou (nebo schopností?) rozlišovat mezi jemnými odstíny v pojmech jako jsou "běloch" a "rasista". Že o písemnost takto vzdělané ženy je veliký zájem v současných severoamerických masových médiích není myslím ani třeba zdůrazňovat. To, že je původem z Kanady, navíc její ortodoxii přidává exotický nádech skutečně internacionální odbornosti a to nejen v kalibrování kanadského rasismu v porovnání s americkým ale i v závažných tématech jakými jsou např. úskalí legalizace marihuany a možné šikany pro studentky které si namlouvají své univerzitní profesory.
Po pravdě řečeno, rachejtle typu Melissa Gismondiová, PhD bych rád velkodušně přehlížel jak to normálně dělám v denním střetu s rétorickými hovadinkami skalních levičáckých pošuků. Člověk si na určité výstřelky doby zvykne a bere je s rezervou. Jak říkala moudrá Betty Beecher Stoweová, "emancipace žen je historicky spravedlivá věc, a že si to nějaká kravička (cracker head) špatně vyloží, na tom nic nemění." Ovšem, to bylo v roce 1870. Dnes jsou nám ale bohužel přehřáté feministické kravičky v šiku a skutečně schopny ničit zcela základní věci na které všichni spoléháme, tedy i ženy které někdy povětšinou berou svá práva jako samozřejmost a nechápou, že jsou podmíněny společenským vývojem a jeho údržbou (a ne nějakou mýtickou válkou s muži). Proto je třeba dávat pozor a nesmysly a lži popírat, zejména tam kde vytlačují rozum a neoddiskutovatelná fakta.
Svůj puncovaný názor na nedávný teroristický útok v Torontu Melissa Gismondiová poslala do The Washington Postu. Podle ní přimělo Aleka Minassiana porážet chodce dodávkou na chodnících v téměř kilometrové trase asi toto: "...až do nedávna bílí muži v patriarchálních společnostech jako jsou Kanada a Spojené Státy neměli důvodu k "incel" stížnostem, protože měli relativně volný přístup k ženským tělům. Zřetelně, zloba která hnala Minassiana k terorismu, byla vyprovokována větší schopností žen rozhodovat o svých tělech, díky aktivismu posledních desetiletí. Tímto odpírají bílým mužům starou privilegii, na kterou si mnozí stále ještě dělají nárok: sex, kdykoli se jim zachce." Potud jsou to žvanečky, které jsou na denním pořádku. V souvislosti s Torontským incidentem podobných "analýz", bylo dost, počínaje ultra-levicovým Southern Poverty Law Centerem. Jako pravidlo, nejedná-li se o teroristický útok jasně islamistický (,a v tom případě jistě bez jakékoliv souvislosti s islámem), levicový názor jej automaticky považuje za terorismus pravicový, a to i v případech kde znaky izolovanosti a duševních závad (zde zabraňující normálním sexuálním vztahům v dospělosti) volají do nebes.
Ovšem doktorka historie nezůstala u standartního blábolu. Uvádí v článku dál, že v minulosti sexuální násilí bylo stíháno bouze jednalo-li se o bílé ženy a to jenom v případě, že tyto odpovídaly mužským představám o ženské počestnosti. Navíc tvrdí, že bylo-li znásilnění právně kvitováno vůbec pak z titulu majetkového práva manžela nebo jako civilní právo mužského pěstouna. To jsou samozřejmě odporně pokroucené lži, které tolerovat nelze, zejména jsou-li prezentovány z titulu osoby informované o historii vlastní kultůry.
Žádná civilizovaná společnost se nikdy nestavěla neutrálně k hrubému sexuálnímu násilí vůči ženám, natož západní. Je sice pravda, že ve Starém zákoně chápání žen v situacích násilí je v některých pasážích pochybené a vymyká se dnešnímu pojetí (např. direktiva v Deuteronomiu 22:28-29) ale i tam je místy vidět již sympatie k ženám jako obětem násilí, např v historice Amnona a jeho nevlastní sestry Tamar (2. kniha Samuelova 13). V řecko-římském starověku sexuální násilí byla komplexní kauza, ve kterém následný souhlas ženy k manželskému svazku s únoscem, hrál důležitou roli a mohl vést k rodinnému smíření. Tento element hrál v (mytických) dějinách Říma důležitou roli, poněvadž byl podnětem války za únos Sabinek i konečného smíření mezi Římem a Sabiny zásahem unesených žen, a jejich prohlášením, že jsou se svým stavem spokojeny. Jinak za prosté znásilnění jak pannen tak mladých chlapců byl v Římě hrdelní trest.
Jestliže byly někdy otázky o tom co se považovalo za znásilnění a co ne ve středozemní antice pak v anglo-saském právu za posledních tisíc let o tom pochyb nebylo nikterak. Byl to vždy zločin páchání veřejného zla v královské říši, ne tedy věc civilní nebo majetková jak tvrdí Gismondiová. Do roku 1841 za znásilnění ve Velké Británii byl trest smrti. Ve Spojených Státech trest smrti za znásilnění byl efektivně zrušen v rozsudku Nejvyššího Soudu Corker vs. Georgia v roce 1977. Navíc Gismodiová lže, když do podstaty činu (actus reus) míchá "pověst" znásilněné ženy jako svědka. Toto nikdy nerozhodovalo o tom jestli došlo k sexuánímu aktu, pouze o tom kdo ze svědků je spolehlivější v objasňování okolností údajného zločinu. A v anglo-saské judikatuře "pověst" ženy nikdy nebyla rozhodující ve věrohodnosti její výpovědi. William Blackstone, který v letech 1765-9 sepsal kompendium anglického zvykového práva (Common Law), dodnes populární příručky, poukázal na jurisprudenci Henryho Brattona, který jako sudí královské stolice ve 13. století (ano, třináctém) vysvětlil proč je možné znásilnit i prostitutku. Na námitku, že prostitutka nemůže klást jakoukoliv hodnotu na nedotknutelnost své osoby, když jí denně prodává, odpověděl, že je to pouze za předpokladu, že někdo vidí do její duše - a že tedy ví z nějaké neznámé nadace - že není na cestě k rehabilitaci. Jedině tak si může někdo vyložit její odpor jako souhlas k aktu. A jestliže není žena ještě obrácena ke spáse, soudil moudrý Bratton suše v suprémním sarkasmu, pak právo Anglie by se k pachateli nemělo chovat tak hrubě, aby mu odepřelo ústup i od obyčejné šlapky.
Geniální bílý muž !
