Kterak mě jednou jeden hodnej muslimskej kluk chtěl za kamaráda.

Jmenoval se Šahíd a bylo mu něco přes dvacet. Za Afgánské války s komunisty utekl jeho táta před svým bratrem, což bylo, jak vyplynulo z Šahídova vyprávění, nějaké velké prase v prasečinci Babraka Karmala. 

Z rodného Džalalabádu přešel tatínek hranici Chyberským průsmykem do Pešaváru a postupně si tam propašoval celou svou početnou rodinu. A žili tam sladce na věky asi tři měsíce.  Následně tatínka bratrská rozvědka zastřelila po nějaké schůzi mudžehadů. Z Pakistánu Šahíd odletěl do Kanady za jedním ze svých strýců z mateřské strany. Když se rok sešel s rokem, dovezl si svojí mladičkou paní s dvojčaty.    

     Setkali jsme se na Dawson College v Montrealu v polovině let osmdesátých, kde jsme oba studovali (večerně) počítačovou vědu.  Dali nás do jedné studijní skupiny a mě zvolili vedoucím, asi nejvíc proto, že jsem byl nejstarší. Měl jsem s kompjútry sice už delší praxi ale bylo „expertů“ jako já ve třídě víc.  Mnoho věcí jsme už znali a šlo nám spíš jen o diplom jako korunovační klenot.  Šahíd v tomhle kruhu ale nebyl.  Naopak, přestože jistě nebyl hloupý, neměl na tenhle obor buňky. Slušně bych ho popsal jako člověka  numericky v betonu .  Museli jsme mu všechno vyslvětlovat, obyčejně několikrát, ale stejně nakonec nic nepoňal a úkol zpackal a museli jsme to za něj zmakat sami. Nic se nedělo, nebylo to akutní. Navykli jsme si ho hlídat průběžně, tak že packat mohl jen v kontrolovaných úsecích.   

     Šahíd byl opravdu vzláštní typ.  Kostnatá ramena, vypouklé bříško, kštice jako kupa sena v dehtu, mandlové oči na št´opkách. Furt. Výraz jeho tváře neumím dost dobře popsat. Nevím proč, ale dlouho potom, kdykoliv jsem na něho myslel, vybavoval se mi šlágr Ivana Mládka, v němž železniční vlečka povalila křečka a on se svalil z náspu do polí. No a ten výraz hlodavce po srážce s neúprosným obrem, tedy v momentě kdy ještě není ještě schopen o tom kvíkat, ale už ví, že je ted´v pohromě pauza, mi nejlépe vykresloval Šamída v neutrálu, či relativní pohodě.  Někdy se zdálo, že se snad i usmívá. Obyčejně to bylo když z něho zavánělo koření silněji. A nebo, někdy, když přišel se srolovaným koberečkem z chodbičky, kde padal před Alláhen pět minut na tvář po první hodině výuky (která končila v 18:30). Mimochodem, on byl první muslim, kterého jsem viděl praktikovat tento pilíř své víry. Jindy po koberečku byl netečný se zrakem upřeným do nekonečna. Jednou mi to nedalo a v hodině číselné teorie jsem do něho strčil. „You better listen to this, Shahid, that’s your next assignment!“. Vylekaný muslimáček na to vyhrkl, „yes, yes“, otevřel zápisník a jako že poslouchá učitele. Za pár vteřin byl zase bezpečně mimo místní čas a prostor.

    Ale jak jsem již řekl v nadpisu, Šahíd byl skutečně hodnej kluk. Snažil se co mohl, i tím se za naší práci revanžovat bud´výbornými zavářkami své paní (já gastromii tohohle kouta světa miluju), nebo delikatesami z obchodu strýčka, nebo – poprvé jsme byli v šoku – přišel několikrát s lístky na hokej (Montreal Canadiens) a na baseball (Montreal Expos). Prý jako kompliment od firmy. Práce s ním byla, tak jsme to brali. A protože on „visel“ nejvíc na mně, dával mě někdy tupláky.  Jinak ale moc jsme si nenapovídali. Když já jsem se ptal ze zvědavosti na jeho rodinu a místa kde dospíval odpovídal často vyhýbavě a protichůdně, ale ke konci školy mi nakonec vyklopil tu tragédii s tátou. On sám se mě nikdy neptal na nic. Považoval jsem to za známku respektu, ale stejně, jeho zvláštní úniky, perzekuovaný nátěr, a psychologická závislost mě někdy opravdu lezly na nervy.

    Asi týden před závěrečnými zkouškami Šahíd se přišoural opět s nějakým neřešitelným problémem. Že prý by chtěl se mnou mluvit jeho imám. Jeho imám? Se mnou? Když mi vysvětlil co „imám“ je, samozřejmě jsem chtěl vědět z jakého důvodu by islámský klerik měl zájem právě o mě. Že prý o mně slyšel moc hezké věci a že by mě rád poznal. A nejen on, ale i jeho strýc, by mě rád přivítal ve svém domě. Nemaja potuchy v té době o islamovědě jiné, než že když Mohamed nepůjde k hoře, půjde hora k Mohamedovi, byl jsem s rozumem v koncích. On chvíli trval na tom, že to byl nápad těch dvou co ho opatrují, ale nakonec přiznal barvu a vylil, že on sám požádal o audienci u imáma za ůčelem jeho svědectví upřímnosti mé šahády. Zase musel vysvětlit nejdřív co to vůbec šaháda je, tedy, že se jedná o přísažné prohlášení, že neznám jiného Boha než je Alláh, a Mohamed, že je jeho prorokem. Znovu jsem byl trochu na větvi. Jak proboha, můžu přísahat na něco o čem nemám potuchy? Z jakého důvodu já bych tohle měl dělat? Já jsem pokřtěný katolík a přestože jsem nábožensky v lapsu, vím co se ode mne ve věcech chování očekavá a nemám s tím velké problémy. Tedy jako s tím, že něco moje katolická maminka ode mne očekává, z titulu, že mě nechala pokřtít jako batole, které proti tomu nemohlo nic dělat. Proč bych měl chodit za jinou vírou? Co by tomu maminka (nábožensky potlačovaná v ČSSR) řekla?  Prý abychom mohli být kamarádi, říkal Šahíd bezelstně, s mandlovkama na št´opkách které nikdy nelhaly,  a s krůpějemi potu na čele, které potvrzovaly, že je to pro něj opravdu důležité.  Snažil jsem se mu to dál vymluvit: „Podívej nic takového není tady třeba. Tady se můžeš kamárádit s kýmkoliv, tím že se prostě se chováš jako kamarád. “  Marná věc.  Šahíd byl očividně v stresu: „Ty nerozmíš, já Tě chci mít za opravdového kamaráda, a to nejde, protože Ty nejseš muslim“.  Začalo mi svítat.  Ach tak, to jsou ty jeho svazky s nekonečnem, a nesmysly s tím spojené co mu natloukli do hlavy svatoušci pod Hindukušem.  

   Na ty jeho zlklamané mandlovky často vzpomínám a poslední dobou když se mi vybavějí, běhá mi z nich mráz po zádech. Ach, je to tak: na naší multikulturální zeměkouli vytáhnout hocha z kosmické žumpy není zdaleka tak těžké jako vypumpovat tu kosmickou žumpu z něho.